Fyziologie podle Pipina


Tuto část o základech fyziologie a psychologie potápění na nádech a o potápěcím reflexu jsem si trochu zjednodušil použitím části práce kubánce Francisca Ferrerase známého jako PIPIN. Musím ovšem předem upozornit, že bývalá legenda je co se týče výkonů již překonána, a to co PIPIN popisuje jako vůlí a vědomím dokonale kontrolovanou reakci, je pouze vytrénovaný diving reflex, který v sobě ukrývá každý z nás a může ho cvičením ovlivnit. A nerad bych překladem Pipinova slohu někoho vyděsil. Pravdou ovšem zůstává, že nadvláda ducha nad tělem je základ. A Pipin si mohl tuto lehkou sebechválu trochu dovolit, protože nejnovější poznatky o apnoi byly v té době získávány právě na něm. Ale také na jeho skromnějším asketickém rivalovi Umbertovi Pelizzarim, který je na rozdíl od Pipina chopen podávat špičkové výkony dodnes. Hlubší zkoumání "potápěcího reflexu savců" zejména u lidí stále pokračuje, a jeho poznatky mají v nádechovém potápění zásadní význam.
Diving reflex je zjednodušeně psychofyziologická reakce vyvolávající snížení tepové frekvence, metabolismu, a tím i spotřeby kyslíku. Je jakýmsi atavismem zděděným po vzdálených předcích žijících ve vodním prostředí. Pro zajímavost naši vzdálenější příbuzní - především kytovci, tuleni a jiní vodní savci nebo i i ještěři, jsou vybaveni k životu na nádech mnoha specifickými zvláštnostmi, které umožňují dosahování ohromných hloubek a dobu apney prodloužit až na 2 hodiny (tohle tedy jen v případě některých druhů velryb). Ovšem nechci zde zabíhat k tématu přizpůsobení vodních savců (o kterém se mimochodem můžete více dozvědět z článku v časopise Oceán 1/2003 "freediving - návrat k podstatě"), a tak zde je práce PIPINA:

AKVATICKÝ POTENCIÁL ČLOVĚKA

" Než začneme s disertační prací na velice zajímavé a komplexní téma, rád bych poukázal na historii vývoje člověka. Od začátku vývoje země, když naše planeta byla pokryta zárodečnou hmotou, jednobuněčné organizmy daly vzniknout prvotním vodním plazům. Tito začali později osidlovat i pevnou zemi a vzdušný prostor. Je zajímavé, že již 546 let před Kristem , oslavovaný řecký filosof Anassimandro přišel snad první s teorií, že Země je kulatá a kromě jiného také že člověk má předchůdce v moři. Člověk pokračoval v poznávání svých tělesných a duševních schopností, učil se chápat jejich význam. Používaje svou inteligenci získal nadvládu na Zemi. Ta dnes vrcholí ohromným vědeckotechnickým rozvojem a dokonce dobýváním vesmíru. Když ovšem analyzujeme historii tohoto vývoje, uniká nám jeden důležitý fakt. Kdysi v naší minulosti jsme obývali oceány podobně jako dnešní tuleni, nebo kytovci, a disponovali jsme akvatickými instinkty a potenciálem vysokého stupně. Instinkty, které dnes v našem hektickém a neurotickém životě většina z nás nepozná.
V roce 1870, jiný významný filosof, Francouz Paul Bert vypozoroval, že husy během ponoru do vody snižují tepovou frekvenci v reakci na zadržení dechu a působení tlaku. Tato zajímavá fyziologická změna byla zdokumentována i u jiných vodních ptáků, savců a plazů. Tento fenomén se nazývá také Diving Response a v posledních letech se zjistilo, že i člověk má tuto schopnost. Reakci u člověka vyvolává stav apney, přímý kontakt se studenou vodou a hydrostatický tlak. Rád bych dodal, že v mém konkrétním případě je reakce také aktivována tlakem už při ponoření do hloubky jednoho metru a přenášena do centrálního nervového systému . Mé uši fungují jako hloubkoměr a podvědomě přenášejí data do mého mozku, který je ve stavu hlubokého transu z předponorové meditace. Jsem schopen přesně určit aktuální hloubku. Hydrostatický tlak a stav apnoi aktivují bradykardii. Mé srdce pod přímou kontrolou centrálního nervového systému začne rapidně zpomalovat svou činnost. Toto snížení výkonu srdce je výsledkem snížené spotřeby energie a kyslíku. Tato konzervace energie je důležitá pro přežití ve vodním prostředí ve stavu apnoi.. Pro ilustraci - když začnu s přípravu k ponoru, má klidová tepová frekvence je na 75 tepech za minutu, 10 minut po započetí hluboké relaxace klesá na 55 za minutu. Když začnu ponor, během několika sekund klesá na 30 tepů za minutu. Má kardiovaskulární akce je ovlivněna různými faktory, především fyzickým stavem a mentální přípravou. Faktory prostředí jako je štědrost matky oceánu, která na mě v určité dny přenáší svou energii, ovlivňuje můj výkon významně. Jakmile dosáhnu hloubky 110m, dávám srdci poslední příkaz zpomalit. V tuto chvíli mé srdce bije 10 - 14 údery za minutu. V několika případech, kdy všechny uvedené faktory byly ideální, záznamy mé srdeční činnosti vykázaly hodnotu 7 úderů za minutu! Samozřejmě tyto výsledky byly dosaženy nadvládou ducha nad tělem, kterou jsem získal po letech studia a cvičení jógy. Další fenomén který dokazuje náš akvatický potenciál je smršťování periferních cév. Ukázalo se, že v hloubce dochází k vypuzení krve z periferií k orgánům životně důležitým, k srdci a mozku. Ve stavu podobném transu využívám tento jev a vědomě ovlivňuji vzájemnou vazbu mezi těmito orgány. Poroučím jim podporovat se navzájem, protože velice dobře vím, že nemůžou fungovat jeden bez druhého. Poroučím srdci zásobovat mozek krví bohatou na kyslík, aby ten na oplátku mohl vydávat impulsy k pokračování srdeční akce. Další adaptivní změna je snížení bazálního matabolismu a tím značná redukce spotřeby kalorií a kyslíku. Na začátku mé kariéry v roce 1987 mě kubánští a sovětští vědci poměrně podrobně zkoumali a zdokumentovali četné fyziologické adaptivní změny. Závěry jejich zkoumání byly významné: adaptabilita byla stejná a v některých případech dokonce překonávala některé mořské savce. Jak se mé schopnosti zvětšovaly a začal jsem s dobýváním hlubin, výsledky dosáhly šokujících hodnot. šokující pro vědce, kteří sledují můj růst, konkrétně pro profesora Massima Ferrigna, známého svou expertízou na toto téma. Profesor Ferrigno pracuje na své nejambicióznější studii o mě. Tato studie bude vydána v blízké budoucnosti. A konečně, téma by nebylo kompletní bez zmínění té nejpodivuhodnější adaptace, která je nazývána Blood Shift Phenomenon. Tento jev nebyl dokázán přímo, ovšem existují nepřímé důkazy, ke kterým významně přispívá má schopnost vydržet tlaky, při kterých by teoreticky mělo dojít k rozmačkání hrudníku. Tato teorie praví, že maximální dosažitelná hloubka je dána celkovou a zbytkovou kapacitou plic. Vezměme pro příklad mé hodnoty: celková kapacita mých plic je 7 litrů a zbytkový objem 1,5 litru. Kdybych se svými hodnotami podléhal těmto kalkulacím, můj limit by byl 4,6 ATM, což odpovídá 36 metrům hloubky. Samozřejmě tato teorie se dá snadno vyvrátit dosaženými hloubkami, které jsou na hodnotě -128m. Jak jsem již zmínil, naše tělo disponuje ohromným akvatický potenciálem někdy i vědecky těžko vysvětlitelným. Jediné možné vysvětlení pro překračování tohoto teoretického limitu je právě Blood Shift. Panika mě zachvátila když jsem poprvé zažil, jak mé plíce tonou v tekutině. Tento jev se nakonec stal vítaným a příjemným společníkem všech mých ponorů. Jak lidské tělo dosahuje hlubiny, a váha oceánu začne působit svým tlakem, krev z periferií se stahuje a začíná plnit plíce. Malý objem stlačeného vzduchu vyplňuje nakonec především dutiny. Krev je jediná tekutina v těle, která může kompenzovat hydrostatický tlak a zabránit tak zhroucení hrudního koše.
Nyní, po přečtení mého článku můžete zvážit, jestli alespoň část člověka nepatří do vodního prostředí. Pevně tomu věřím a mé přesvědčení mi dává za morální povinnost objevit samotnou hranici lidského akvatického potenciálu."

Tolik tedy PIPIN, ale raději zpět na zemi...


Nahoru





created by Jan Ptáček (c)2003